Bob Dylan
PočátkyEditing
Bob Dylan se narodil 24. května 1941 v Duluthu v Minnesotě, ale většinu dětství strávil v Hibbingu severozápadně od jezera Superior. Jeho prarodiče byli Židé, kteří emigrovali z Litvy, Ruska a Ukrajiny, a jeho rodiče Abraham Zimmerman a Beatrice Stone (Beatty) byli členy místní židovské komunity. V Duluthu žil do svých sedmi let, kdy jeho otec onemocněl obrnou. Rodina se poté přestěhovala do Beattyho rodného města Hibbing. Zde Dylan strávil zbytek svého dětství.
Dylan strávil většinu svého mládí poslechem rádia, nejprve neworleanského blues a country a později raného rock and rollu. Nejstarší známou nahrávku pořídil o Vánocích roku 1956, kdy se dvěma přáteli zpíval ve stánku obchodního domu úryvky písní Carla Perkinse, Little Richarda, Lloyda Price a dalších. Na střední škole založil několik kapel; první, The Shadow Blasters, se rychle rozpadla, ale druhá, Golden Chords, se ukázala jako trvalejší. V roce 1959 krátce koncertoval s Bobbym Vee a hrál na klavír jako Elston Gunnn.
Dylan byl na střední škole nadaný student, ale nijak nevynikal. Jeho zájem o rock and roll opadl a nahradil ho americký folk-rock, který obvykle hrál pouze s kytarovým doprovodem. Rychle se zapojil do folkové scény v Dinkytownu, spřátelil se s dalšími fanoušky folkové hudby a často si „půjčoval“ jejich desky.
Přibližně v této době si Dylan začal říkat Bob Dylan (nebo Dillon). Ve své autobiografii Chronicles píše: „Jakmile jsem opustil domov, začal jsem používat jméno Robert Allen… Znělo to jako jméno skotského krále, moc se mi líbilo.“ V časopise Downbeat narazil na saxofonistu jménem David Allyn. Dylanovi se líbilo, jak Allyn hláskoval jeho příjmení. Později četl některá díla Dylana Thomase a rozhodoval se mezi Robertem Allynem a Robertem Dylanem: „Nemohl jsem se rozhodnout – D znělo mnohem silněji.“ Nakonec si vybral Boba, protože v té době bylo v populární hudbě několik Bobů (Bobby Vee, Bobby Vinton, Bobby Rydell).
Po prvním roce Dylan studia zanechal, ale zůstal v Minneapolis a pohyboval se v místních folkových kruzích, občas odjel do Denveru nebo Chicaga. V lednu 1961 si to po návratu z Chicaga rozmyslel a odcestoval do New Yorku, aby vystoupil a navštívil svého nemocného mistra Woodyho Guthrieho v nemocnici v New Jersey. Nejprve hrál v malých klubech za málo peněz, ale po recenzi Roberta Sheltona v New York Times se mu dostalo většího uznání. Sheltonovo nadšení pro Dylana a Greenwich Village přimělo Johna Hammonda, aby si talentovaného zpěváka prohlédl. V říjnu téhož roku podepsal Dylan smlouvu s Columbia Records.
Jeho hlas, tón a texty byly v té době ještě syrové. Jeho vystoupení, stejně jako jeho první velké album (Bob Dylan), se skládala převážně ze známých folkových, bluesových a gospelových písní a několika originálů. Později pod pseudonymem Blind Boy Grunt nahrál více než tucet písní pro časopis Broadside (který byl zároveň vydavatelstvím). V srpnu 1962 se Robert Allen Dylan obrátil na newyorský Nejvyšší soud a změnil si jméno na Robert Dylan. V roce 1963 vydal své druhé album The Freewheelin‘ Bob Dylan a začal si budovat pověst písničkáře a zpěváka. Nejčastěji hrál protestní písně, jeho styl byl stále nejvíce ovlivněn Guthriem, ale brzy našel své pravé já.
Jeho nejslavnější písní z tohoto období je Blowin‘ in the Wind, jejíž melodie je převzata ze staré otrokářské písně No More Auction Block, ale jejíž text, vzdorující sociálnímu a politickému statu quo, napsal Dylan. Píseň byla později hojně nahrávána a Peter, Paul & Mary s ní dosáhli prvního mezinárodního úspěchu. Dylanova pověst byla vybudována na jeho písních, které se zabývají aktuálními událostmi, takže mnoho lidí má tendenci přehlížet jeho hořkosladké milostné písně Freewheelin‘ (Don’t Think Twice, It’s Alright, Girl From the North Country) a jeho žertovné, někdy surrealistické blues (Talkin‘ World War III Blues, I Shall Be Free). Humor byl základním prvkem osobnosti Boba Dylana.
Protest and Another SideEdited
V roce 1963 byl Dylan stále více vtahován do hnutí za občanská práva a vystupoval na akcích, jako byl protest pod širým nebem ve Washingtonu, kde Martin Luther King pronesl svůj slavný projev „I Have a Dream“ (s Joan Baez zpíval píseň „Chimes of Freedom“). V lednu hrál „potulného kytaristu“ v seriálu BBC Madhouse on Castle Street. Další Dylanovo album The Times They Are A-Changin‘ bylo politicky sofistikovanější a posměšnější. Mrazivá témata, jako je atentát na bojovníka za občanská práva Medgara Everse a nemožnost tradičního zemědělství a hornictví („Ballad of Hollis Brown“, „North Country Blues“), zmírnily dvě milostné písně („Boots of Spanish Leather“, „One Too Many Mornings“ a rezignovaná „Restless Farewell“). Vrcholem alba je brechtovská „The Lonesome Death of Hattie Carroll“ o bohatém mladíkovi, který zabije servírku. Ačkoli to není řečeno, naznačuje se, že pachatel je běloch a oběť černoch.
V roce 1963 měl Dylan pocit, že hnutí odporu proti folkové hudbě svázalo jeho tvůrčí svobodu. Když krátce po atentátu na prezidenta Kennedyho přebíral Cenu Toma Paina, opile a zaraženě zpochybnil roli výboru, označil je za staré a plešaté a prohlásil, že v Lee Harvey Oswaldovi vidí do jisté míry sebe i všechny ostatní.
Snad přímo v důsledku toho jeho další album, stylově nazvané Another Side of Bob Dylan, nahrané během jediné noci v roce 1964, obsahovalo písně s mnohem lehčí náladou. V písních jako „I Shall Be Free #10“ a „Motorpsycho Nightmare“ surrealista Dylan opět ukázal svůj dobrý humor, kterým se vyznačoval po celou svou kariéru. „Spanish Harlem Incident“ a „To Ramona“ jsou milostné písně, „I Don’t Believe You“ je rock and roll s akustickou kytarou a „It Ain’t Me Babe“ je zlomyslné odmítnutí role, která mu byla předurčena. Tři dlouhé písně naznačily Dylanův nový směr: „Chimes of Freedom“ spojuje sociální komentář s metaforickou krajinou v tom, co Allen Ginsberg nazval „sérií blikajících obrazů“; „My Back Pages“ je osobnějším útokem na jeho dřívější jednoduché, mazané a vážné písně; „Mr. Tambourine Man“ byla napsána dříve než písně na Another Side, ale nebyla ještě dokončena, takže se objevila až na dalším Dylanově albu.
Na počátku 60. let Dylan přijal podobu Huckleberryho Finna a zpíval o nejrůznějších venkovských zaměstnáních a práci, čímž vykresloval obraz společnosti. V tomto bohémském období několika let připomínal styl Woodyho Guthrieho o pětadvacet či třicet let dříve. Poté, co „přinesl vše domů“, se však jeho vize stala ještě surrealističtější, ještě současnější.
Dylanova umělecká proměna v tomto období byla tak rychlá, že za sebou nechal jak své kritiky, tak své fanoušky. Jeho album Bringing It All Back Home z března 1965 bylo dalším stylovým posunem. První strana alba, ovlivněná Beatles (kteří pod Dylanovým vlivem procházeli velkým hudebním vývojem) a rokenrolem jeho mládí, obsahovala skutečné, rychlé rockové písně. Jeho texty však byly pravé dylanovské texty, plné groteskních, metaforických postaviček, prošpikované jeho typickým suchým humorem. První singl alba, jemně znějící „Subterranean Homesick Blues“, byl inspirován písní Chucka Berryho „Too Much Monkey Business“. K písni byl natočen raný propagační film s Allenem Ginsbergem. Text písně připomíná beatovou poezii 50. a 60. let a její název možná odkazuje na román Jacka Kerouaca The Subterraneans. V roce 1969 převzala krajně levicová organizace Weatherman svůj název podle verše z písně („You don’t need a weatherman to know which way the wind blows“).
Druhá strana alba byla zcela odlišná, čtyři akustické písně osvětlovaly sociální a osobní problémy s bohatou poetickou obrazností, která se také stala Dylanovou vizitkou. „Mr. Tambourine Man“, který se v té době stal hitem skupiny Byrds, je jedním z Dylanových nejtrvalejších děl. „Gates of Eden“, „It’s All Over Now, Baby Blue“ a „It’s Alright, Ma (I’m Only Bleeding)“ jsou také koncertními stálicemi.
Na Newport Folk Festivalu 25. července 1965 uspořádal Dylan historický koncert: jako první umělec vystoupil s elektricky zesílenou kapelou. Potřeboval zvláštní povolení od organizátorů. Většinu hudebníků tvořili členové Paul Butterfield Blues Bandu (kytarista Mike Bloomfield, bubeník Sam Lay a baskytarista Jerome Arnold), které doplnili varhaník Al Kooper a pianista Barry Goldberg. Dylan zde vystupoval v letech 1963 a 1964. Dochovaly se dvě velmi odlišné zprávy o reakci publika v roce 1965. Ve skutečnosti Dylan opustil pódium po třech písních, protože ho polovina publika vypískala (druhé polovině se vystoupení líbilo). Existují dvě vysvětlení, proč byl vypískán. První je, že fanoušci folku považovali za rouhání používat elektrické nástroje na akci, kde byly povoleny pouze nástroje akustické. Druhým důvodem je, že publikum bylo rušeno špatnou kvalitou zvuku a krátkou dobou trvání představení. Ať už byl skutečný důvod jakýkoli, Dylan brzy poté zahrál dvě akustické písně: „It’s All Over Now, Baby Blue“ a „Mr. Tambourine Man“.
Vystoupení v Newportu v roce 1965 je tak důležité, protože bylo vážnou urážkou instituce tradičního folku. Jak napsal Ewan MacColl v knize Sing Out!: „Naše tradiční písně a balady jsou dílem talentovaných umělců, kteří pracovali v tradici starých časů… Ale co Bobby Dylan?… Jen slepě nadšené publikum vychované pop music se může spokojit s tímto desátým výplachem.“ Dylan také vyjádřil svůj názor v poznámce k Bringing It All Back Home: „Přijímám chaos.“
Tvůrčí vrchol, havárie na motorceRedakce
„Like a Rolling Stone“ se stala hitem v Americe i ve Velké Británii a upevnila Dylanovu pověst textaře; tato více než šestiminutová píseň bez hudebních mostů rozšířila definici hitu. V roce 2004 se umístila na prvním místě seznamu 500 nejlepších písní všech dob časopisu Rolling Stone. Její charakteristický zvuk – s elektrickou zesílenou kapelou a opakujícím se varhanním riffem – se odráží i na dalším albu Highway 61 Revisited (Highway 61 vede z Minnesoty do New Orleans a objevuje se v několika bluesových písních). Skladby jsou podobné Like a Rolling Stone: surrealistické, někdy až groteskní texty, bluesová kytarová hra Mikea Bllomfielda a precizní rytmická sekce. Závěrečná skladba alba, „Desolation Row“, je dlouhou apokalyptickou vizí s četnými odkazy na západní kulturu.
Pro propagaci alba musel Dylan odehrát dva koncerty, ale neměl ani kapelu. Mike Bloomfield nechtěl opustit Paul Butterfield Blues Band, a tak Dylan angažoval hudebníky z kanadské kapely Robbieho Robertsona a Levona Helmeta, kteří hráli s Ronniem Hawkinsem, aby se připojili k Al Kooperovi a Harveymu Brooksovi. V srpnu 1965 na koncertě na tenisovém stadionu ve Forest Hills je publikum opět vypískalo, protože se jim nelíbil Dylanův nový směr. 3. září v Hollywood Bowl přijalo publikum show mnohem lépe.
Kooper ani Brooks s Dylanem na turné jet nechtěli. Dylan si přál, aby se k němu připojili kytarista James Burton a bubeník Mickey Jones, ale nepodařilo se mu je přesvědčit. Poté požádal Robertsona a Helmovu skupinu The Hawks o spolupráci. Začal s nimi nahrávat své další album Blonde on Blonde.
Dvaadvacátého listopadu 1965 se Dylan tajně oženil s bývalou zajíčkem playboye Sarou Lowndsovou, s níž měl 6. ledna 1966 první dítě, Jesseho Byrona Dylana. Později se jim narodily další tři děti: Anna, Samuel a Jacob. Dylan také adoptoval dceru Marii Lowndsovou, která se narodila z předchozího manželství Sary Lowndsové. Jejich nejmladší dítě, Jakob Dylan, se stal zpěvákem a skladatelem známé skupiny The Wallflowers a Jesse Dylan se stal filmovým režisérem a úspěšným podnikatelem.Rozvedli se v červenci 1977, ale dlouhá léta, vlastně dodnes, spolu udržovali dobré vztahy.
Měli stále větší úspěch na koncertech, ale potýkali se s problémy se studiovým materiálem. Na návrh Johna Hammonda vzal producent Bob Johnston Dylana do Nashvillu, aby nahrával s těmi nejlepšími hudebníky. Tak vznikla jedna z největších nahrávek americké populární hudby, Blonde on Blonde (1966).
Na jaře 1966 se Dylan vydal na ambiciózní australské a evropské turné. Každý koncert byl rozdělen na dvě části: v první vystupoval Dylan sám s kytarou a akordeonem, ve druhé s elektrickou instrumentální skupinou The Hawks. Ohlušující změna se nelíbila mnoha fanouškům, kteří jásali a pískali. Turné vyvrcholilo na zlověstném koncertě v Manchesteru. Uprostřed koncertu jeden z fanoušků, naštvaný na Dylanův elektrický zvuk, vykřikl „Jidáši!“, na což Dylan odpověděl: „Nevěřím ti!“. („Nevěřím ti“) „Lžeš!“ („Jsi lhář.“) a pak se obrátil ke své kapele a vyzval ji: „Hrajte kurva nahlas!“ (
Po evropském turné se Dylan vrátil do New Yorku, ale tlak na něj rostl: jeho vydavatel požadoval dokončený rukopis jeho veršované povídky „Tarantule“ a jeho manažer Albert Grossman už objednal nové turné.196629. července měl Dylan na svém motocyklu Triumph 500 nehodu, když se mu zablokovaly brzdy a motorka se zřítila na zem. Přestože nebyla odhalena celá pravda o jeho nehodě, vyšlo najevo, že si zlomil vaz. Není známo, zda dlouhá přestávka, která následovala, byla nutná pro jeho uzdravení, nebo zda jen využil příležitosti, aby na chvíli unikl tlaku hvězdné slávy.
Když se Dylan uzdravil, začal pracovat na zřídka vídaném filmu Eat the Document. V roce 1967 začal s The Hawks pracovat ve studiu ve svém vlastním domě a podle legendy i ve sklepě The Hawks. Klidné prostředí bylo příznivé pro písně, které se v té době nahrávaly a nahrávaly.
V prosinci 1967 vydal Dylan své první album od nehody (John Wesley Harding). Klidné, pohodové, kratší písně na pozadí krajiny západní Ameriky a Testamentu. Jednoduchá struktura, instrumentace a texty psané v duchu židovsko-křesťanské tradice znamenají odklon od Dylanových dřívějších psychedelicky laděných písní z 60. let. Například text písně „All Along the Watchtower“ je převzat z knihy Izajáš (21,5-9). Tuto píseň později zvěčnil Jimi Hendrix.
Dylanovo další album (Nashville Skyline, 1969) se stalo pravou country deskou, na které se podíleli nashvillští hudebníci. Dylan, zpívající klidným, mírným hlasem, nazpíval také duet s Johnnym Cashem a hit „Lay Lady Lay“ pochází právě z tohoto alba. Dylan se objevil v Cashově novém televizním pořadu a nezapomenutelně vystoupil na rockovém festivalu Isle of Wight v Anglii (poté, co odmítl účast na festivalu Woodstock, který byl mnohem blíže jeho domovu).
Sedmdesátá létaEdited
 |
Tato sekce je v současné době značně neúplná. Můžete nám ji pomoci rozšířit! |
Stále usilovně pracujemeUpravujeme
|
|
Tato sekce je stále velmi neúplná. Můžete nám ji pomoci rozšířit! |
Osmdesátá létaEditing
|
|
Tato sekce je stále velmi neúplná. Můžete nám ji pomoci rozšířit! |
Devadesátá létaEdit
|
|
Tato sekce je stále velmi neúplná. Můžete nám ji pomoci rozšířit! |
21. stoletíEdit
|
|
Tato sekce je stále velmi neúplná. Pomozte nám ji rozšířit!“ |
13. listopadu 2013 mu byl udělen Řád cti Francouzské republiky. 13. října 2016 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Zasloužil se o zavedení nových básnických výrazů do amerického slovníku. Dylan na své ocenění zpočátku nereagoval, ačkoli od oznámení novinky uspořádal několik koncertů, na žádném z nich se však nevyjádřil a Nobelovu výboru se ho nepodařilo zastihnout, což vyvolalo pochybnosti, zda se ceremoniálu zúčastní.Jeden z členů Švédské královské akademie označil Dylana za arogantního, protože o své Nobelově ceně mlčí. Dylan 29. října promluvil, vysvětlil svůj „šok a zděšení“ z této zprávy a dodal, že se „rozhodně hodlá zúčastnit obřadu, pokud to bude vůbec možné“. Vzhledem k historii této akce však někteří komentátoři uvedli, že není vyloučeno, že se jí nezúčastní. 16. listopadu vyšlo najevo, že se slavnostního ceremoniálu skutečně nezúčastní, neboť Akademii sdělil, že „by rád Nobelovu cenu převzal osobně, ale bohužel mu v tom brání jiné závazky, ale je mu nesmírnou ctí cenu převzít.“ Akademie však stanovila, že Dylan musí někdy do šesti měsíců od udělení ceny přednést nobelovský projev, jinak mu může být cena odebrána jako podmínka udělení. Na závěr akce vystoupila její přítelkyně, zpěvačka Patti Smith, která zahrála Dylanovu píseň A Hard Rain’s A-Gonna Fall, při níž byla rozrušená, údajně dojatá, a poté americký velvyslanec ve Švédsku přečetl Dylanův děkovný dopis.
Leave a Reply